Bedřich Skála, královédvorák, který s bráchou a kamarádem postavil loď a obeplul na ní zeměkouli

Bedřich Skála je podle všech textů, které o něm lze najít, velmi svérázný člověk a získat o něm informace je poměrně obtížné. Z novinového článku, který má popsat jeho mořeplavecké úspěchy, se například dozvíte, že není známo, kdy se narodil. Nebo to, že žije „neznámo kde přesně, pravděpodobně někde poblíž Dvora Králové nad Labem“, a s okolním světem komunikuje pouze prostřednictvím radiostanice. 

... My už víme, kde Bedřich Skála bydlí a kde "kotví" Lyra ll. Prosíme však všechny, kdo to také ví, aby si to nechali pro sebe a nenarušovali soukromí Bedřicha Skály. Je pro něho důležité...

Kolik námořních mil uplul, to Bedřich Skála nepočítá a těm, kteří to dělají, pohrdlivě říká „lovci mílí“. Na palubě lodi strávil 20 let a ze všeho je zjevné, že pobyt na moři pro něj nikdy nebyl jen sport, ale způsob života.

V letech 1982 - 1983 bratři Skálové na plachetnici Lyra II, kterou sami postavili, přepluli za 13 měsíců Atlantik (tam a zpět) a v letech 1984 – 1991 na ní Bedřich Skála a Irena Kalináčová obepluli svět. Obojí se v té době počítalo za zcela mimořádný výkon, který řadí Bedřicha Skálu spolu s Richardem Konkolským a Rudolfem Krautschneiderem mezi nejvýznamější české mořeplavce.

Královédvorák Bedřich Skála se narodil 13. září 1945. V dětství se věnoval mnoha sportům, např. lyžování či horolezectví. Byl také vášnivý radioamatér. S mladším bratrem Petrem Skálou projezdili na běžkách Krkonoše, prochodili pěšky Československo a v šedesátých letech cestovali autostopem po Evropě. Při těchto cestách se oba bratři dostali až k moři a začali snít o námořních výpravách. 

Navzdory politickým poměrům po roce 1968, které cestování do zahraničí příliš nepřály, získali oba bratři v Polsku kormidelnické průkazy a roku 1974 pokřtili malou jachtu Lyra I (délka 7,3 m / šířka 2,3 m /výtlak 1400 kg), na které se pak plavili po Jaderském moři a Egejském moři na výpravě Odysea 75.

Bratři Skálové brzy začali mluvit o svém plánu na cestu kolem Evropy (v soukromí se již bavili i o cestě kolem světa) a Lyra I byla pro takový počin malá a nedostačující. Proto se roku 1977 v Žirči ve stodole pustili do stavby nové lodi. K bratrům Skálovým se přidal třetí člen plánované výpravy Jan Stránský.
Prozkoumali různé konstrukce lodí, včetně těch ze Západu, ať už byly z laminátu, dřeva, či plechu, a nakonec se rozhodli pro českou konstrukci inženýra Miloše Maximoviče, zvanou Atol. 

Loď se stavěla v Žirči ve stodole a rostla velmi rychle. Základ lodi byl hotov za 4 měsíce. V následné zimě se pracovalo na vnitřním vybavení a motoru, sháněl se materiál na stěžně, plachty, ráhna. Práci na lodi opouštěli jen proto, aby si vydělali při výškových pracích na komínech peníze, které pak pochopitelně utratili za loď. Chápající rodiče a manželka bratra Petra jim poskytovali zázemí a podporu.

Roku 1979 došlo na výrobu olověného kýlu. Bylo třeba vytvořit model, pak formu a nakonec odlitek ze dvou a půl tuny olova. Napoprvé se kýl bohužel nepovedl a bylo třeba jej odlít znovu. 

Celková váha lodi byla 5 tun, délka 10,5 m, šířka 3 m (výtlak 6 tun). Aby bylo možno dostat loď ze stodoly, bylo nutné rozbourat střechu pro jeřáb. Křest lodi proběhl na Rozkoši, kde se pak Lyra II jednu sezónu zkoušela, aby se s ní námořníci sžili.

Již další léto roku 1980 plula Lyra II po Černém moři a Egejském moři. Posádku tvořili dva bratři a přítel Honza Stránský. Bohužel, až tehdy se ukázalo, že Honza trpí silnou mořskou nemocí. Loď se vrátila po Dunaji do Bratislavy a vlakem zpět do Dvora Králové.

Další výprava se uskutečnila již roku 1982. Vlak s Lyrou II se opět rozjel k Bratislavě. Bratři Skálové získali doložku na jednoměsíční plavbu v Černém a Středozemním moři, mají však v plánu nebrat toto omezení při plavbě v potaz. Ambicí není emigrovat, ale plout podle svého. Nakonec přeplují Atlantický oceán a vrací se do Československa. Média dostávají ovšem zákaz o uskutečněné plavbě informovat. Bedřich Skála je v hledáčku StB a skončí před soudem za nedovolené opuštění republiky. Díky dobrému obhájci vyváznul jen s podmínečným trestem.

Tato cesta přes Atlantik je zpracovaná ve Skálové knize „§ 109 aneb Cesta do ráje“. 

§109 komunistického trestního zákoníku se týkal právě nedovoleného opuštění republiky. Kniha je psána s lehkostí, bez autocenzury. Nečekejte ale cestopis ani lodní deník, jde tu o spontánní zápisky, které jsou celé napsané formou vzkazů a milostných dopisů Ireně Kalináčové, kterou Bedřich Skála přemlouvá pro příští společnou plavbu. Kniha zaznamenává Skálovy úvahy o životě na souši a na moři, postřehy o Východě a Západě, kdy se autor k oběma staví silně kriticky, postřehy o emigrantech, feministkách, charakteru místních obyvatel v různých zemích (neváhá konstatovat o karibském ostrově, že na něm žijí černí rasisté), úvahy o vnitřní svobodě a svázanosti společenskými normami. Konzervativně smýšlející samorost Skála je ve svých soudech často velmi rychle s věcí hotov, mnohé čtenáře může kniha svou bezprostředností podráždit.

Ve zmiňované knize je popsána situace, kdy se Bedřich Skála na ostrově Seints seznámil s americkou jachtařkou, která se do něj zamilovala. Roku 1984 přijíždí tato americká jachtařka do Prahy a proběhne svatba, která má Bedřichu Skálovi umožnit vycestovat do ciziny. Skála, který nikdy nesejmul československou vlajku ze stěžně, se kvůli moři podvolí nucené emigraci bez možnosti návratu. Později se ukazuje, že svatba byla formální a fingovaná, Bedřichu Skálovi se podařilo přesvědčit svou lásku Irenu Kalináčovou, aby se dostala do Jugoslávie, kde se nalodila na Lyru II a podnikla s ním cestu kolem světa. Bedřich Skála plánoval po návratu domů popsat své výpravy v cestopisech na pokračování pod názvem „Slané kapitoly“, nakonec však vyšel jen první díl.

Dunajem do Černého moře, sám Bosporskou úžinou do Egejského moře, kolem Peloponésu do Jugoslávie, zde se naloďuje Irena, pak přes Mallorku k Gibraltaru, na Kanárské ostrovy a přes Atlantik, v Karibiku kolem Venezuelského pobřeží, poté k Panamskému průplavu, Tichým oceánem ke Kokosovému ostrovu, na Společenské ostrovy, do Sydney, pak podél Bariérového útesu na sever, kde se na část cesty se nalodil bratr Petr (po revoluci 1989 získal pas), Torrensovou úžinou do Indického oceánu, na Mauritius, kde se Petr zas odpojil, podél Madagaskaru k Mysu Dobré naděje, na Svatou Helenu a dál na ostrov Martinik (kde vlastně Bedřich a Irena obepluli svět, neboť tam kotvili i na začátku plavby), poté na Bermudy, Azorské ostrovy přes Gibraltar do Středozemního moře.

Cesta neměla žádné sponzory, finance pro přežití jim zajistil šicí stroj. Přístavní poplatky nebyly levné, brzy se začaly rozprodávat věci z lodi. Když se jednou pokusil Skála prodat šicí stroj, kupec ho zastavil a poradil mu, ať si šicí stroj nechají a na loď si dají cedulku: „Opravujeme plachty, deset dolarů za hodinu“. Šicí stroj fungoval na motorek od automobilového stěrače, proud se bral z větrného agregátu, takže stroj šil tu rychleji, tu pomaleji. 

Jídla bylo po cestě dost – základem jídelníčku byly ryby, které si sami ulovili. Dále pak ovoce, zelenina, luštěniny, vajíčka a někdy i mléčné výroby (jogurt). Když došly cigarety došly, kouřil se čaj. 

Největší problém je na moři pitná voda, s níž se vždy musí velmi šetřit. V záloze byla připravena plachta na lovení dešťové vody, ale nebyla nakonec potřeba.

K nejnebezpečnějším zážitkům patřil moment, kdy se loď v bouři otočila na vlně kolem dokola o více než 360 stupňů. I v klidném počasí ale hrozilo nebezpečí – Irenu např. smetla během klidného počasí jedna nečekaná větší vlna do oceánu a bylo pak velmi obtížné stáhnout plachty, nastartovat motor, vrátit se a najít ji.

Spojení s domovem zajistila pětiwattová vysílačka, kterou si Bedřich Skála sám vyrobil. Motor lodi byl z traktoru Zetor, mnohá zařízení použitá na lodi měla původně jiný nečekaný účel. Projevila se Skálova obrovská schopnost efektivně improvizovat.

Zápis z kroniky Dvora Králové nad Labem za rok 1991: „Letos se vrátili do vlasti cestovatelé, kterým se splnily jejich dávné sny. První z nich, Bedřich Skála, který společně s Irenou Kalináčovou z Jičína, se vrátil po dlouhých 8 letech, kdy na své plachetnici obeplul celý svět. První přivítání proběhlo ve Francii, kde byla i vedoucí odboru školství, kultury a soc. věcí ing. Dagmar Krsková. Konečné přivítání obou cestovatelů i jejich lodi Lyra II se uskutečnilo 13. X před Hankovým domem a později i jeho saloncích. Oba cestovatelé se zapsali do pamětní knihy. Celý obřad byl sledován novináři regionálního tisku a ostravské televize, která celou akci natáčela.“ 

Irena Kalináčová o Bedřichu Skálovi po ukončení plavby:
„Pochybuji, že by s ním někdo dokázal vydržet, kdyby nebyl stejně otrlý jako já. Ale pro život na moři je to ten nejlepší člověk na světě.“

Bedřich Skála o Ireně Kalináčové:
„Ani s Irenou by nebylo možné na souši vydržet, ale na moři to je něco jiného. Má spoustu ženských vlastností, cenných pro každého chlapa.“ 

Obvykle na konci těchto životopisných textů žádám čtenáře o korekci chyb a další informace. I tentokrát za ně budu vděčný, prosím však současně o respekt k soukromí pana Skály. S úctou k tomu, co pan Skála dokázal,

Filip Pýcha

HOLÝ, Rudolf, Richard KONKOLSKI, Milan ŠVIHÁLEK, et al. Příběhy mořeplavců: Češi a Slováci, kteří obepluli svět. Přeložil Katarína KAŠPÁRKOVÁ KOIŠOVÁ. V Brně: Jota, 2017. ISBN isbn978-80-7565-149-5. 

SKÁLA, Bedřich. § 109, nedovolené opuštění republiky, aneb, Cesta do ráje. Praha: B. Skála, 1998. ISBN 80-238-2302-7. 

SKÁLA, Bedřich. Slané kapitoly: osm let na cestě kolem světa. Hradec Králové: TOPS, 1992. 

https://www.mudk.cz/filemanager/files/167733-cs.pdf

http://www.casopisdobrodruh.cz/archiv/0297.pdf 

https://www.sailing.cz/historie 

autor úvodní fotografie je Jiří Heger
http://www.77.cz/knihy/109-aneb-cesta-do-raje/ 

Jota.cz
Městské muzeum Dvůr Králové nad Labem
Josef Šnábl
Jan Holan